Na slovíčko s panem P. Mgr. Dr. Jiřím Bůžkem

Jiří BůžekOd srpna letošního roku jste vystřídal ve funkci faráře Žebětína a Kohoutovic otce Pavla Haluzu, který u nás působil devět let. Mohl byste úvodem říci našim čtenářům a farníkům něco ze svého dětství a dospívání?

Narodil jsem se v roce 1971 v Pošumaví, v městečku Vimperk, z jehož okolí pochází moje maminka. Tatínek byl z Brna-Králova Pole. Oba rodiče byli lékaři, seznámili se v jižních Čechách, kde byl táta na umístěnku. Asi v mých třech letech jsme se odstěhovali do Brna, kde jsem strávil celé dětství a mládí – na prázdniny jsem ale jezdil k babičce a dědečkovi na Šumavu a ten kraj mám dodnes moc rád. Když mi bylo pět let, tatínek zemřel na leukémii; maminka pak byla pár let víceméně sama, ale pak se seznámila s mým nevlastním tátou a já jsem tak, díky Bohu, získal v kritickém období svého života přítomnost otce a také sourozenců. Můj bratr mi pak také pomohl na cestě víry.

Ke kněžství jste se – pokud vím – dostal trošku oklikou přes původně jinak zaměřené studium…

Byl jsem sice pokřtěn, ale vychováván ve víře nikoli – trochu se o to snažila moje šumavská babička, ale nepříliš úspěšně. Vždycky mne bavily přírodní vědy a po absolvování gymnázia jsem šel studovat biologii na Masarykovu univerzitu v Brně. V té době se můj vztah k náboženství dost vyhranil – považoval jsem je za něco, co už dávno nemělo existovat, a přírodní vědy mi připadaly jako konečná odpověď na otázku, proč je člověk a vesmír. Jenže to se mělo brzy změnit. Kolem dvacátého pátého roku života jsem o víře a o smyslu života začal přemýšlet trochu jiným způsobem. V té době mi hodně pomohl můj nevlastní bratr, který se obrátil asi pět let přede mnou, díky své ženě – oba jsou přátelé hnutí Fokoláre. Začal jsem chodit na přípravu ke svátostem pro dospělé ve farnosti svatého Tomáše v Brně a v roce 1997 jsem byl o vigilii Bílé Soboty biřmován a přijal jsem první svaté přijímání. To už jsem pracoval na Biofyzikálním ústavu Akademie věd v Brně a měl jsem za sebou doktorát z molekulární biologie a genetiky. Za dva roky poté jsem odjel na dlouhodobý postdoktorandský pobyt na univerzitu v Helsinkách. Právě tam ve mně uzrálo rozhodnutí, že po dokončení práce a návratu domů půjdu studovat teologii a připravovat se v semináři na kněžství.

Co bylo klíčovým momentem Vašeho rozhodnutí a kteří lidé či kněží Vás ovlivnili nebo nasměrovali.

Ve Finsku jsem prožil, dá-li se to tak říci, krizi svého vědeckého povolání. Nešlo ani tak o to, že by se mi nedařilo, ale nějak mne přestalo naplňovat, dávat mi smysl, nedokázal jsem si najednou představit, že bych je měl dělat do konce života. Finsko je jako všechny ostatní skandinávské země protestantské, s pravoslavnou menšinou, a v Helsinkách byly tehdy jen dva katolické kostely. Jeden z nich stál jen malý kousek od naší laboratoře a dodneška to považuji za projev Boží prozřetelnosti. V pauzách mezi pokusy jsem se do něj chodil modlit a pamatuji si, že jednou jsem velmi upřímně Bohu otevřel své srdce v tom smyslu, že mám krizi identity a moc bych chtěl vědět, kam mne vlastně volá. A opovážlivě jsem si vyžádal znamení. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, znamení se mi skutečně dostalo.

Domů jsem se vrátil v září 2001, pak jsem ještě byl rok zaměstnán na Biofyzikálním ústavu a dokončoval jsem práci z helsinské laboratoře. V roce 2002 jsme výsledky publikovali a já jsem nastoupil do nultého ročníku semináře v Olomouci, studium teologie jsem pak dokončil v Římě a v roce 2010 jsem byl vysvěcen v brněnské katedrále na kněze.

Co se týče lidí, kteří mne doprovázeli a jimž jsem za to vděčný, tak na prvním místě je to můj nevlastní bratr Tomáš a jeho žena Hanka. Z kněží jsem nejvíc vděčný otci Jiřímu Rousovi, současnému faráři v Zábrdovicích, který mne připravoval ke svátostem a který je pro mne kněžským vzorem. A pak pro mne hodně znamená společenství hnutí Víra a Světlo, ve kterém je i mnoho mých přátel ze Žebětína – znal jsem je dlouho před tím, než jsem sem nastoupil. Jde o společenství mentálně postižených lidí a jejich přátel, které není postaveno na principu pomoci silnějších slabším, ale na vzájemném obohacování a objevování darů každého člověka.

Jaká byla Vaše dosavadní působiště?

Jako jáhen jsem působil ve farnostech Pohořelice, Přibice a Vlasatice na jih od Brna. Pohořelice a Vlasatice byly před válkou součástí jihomoravských Sudet a ovlivnil je odsun původního německého obyvatelstva po válce. Byla to velmi dobrá škola. Po vysvěcení na kněze jsem pět let sloužil jako kaplan ve farnosti svatého Tomáše, kde jsem patnáct let předtím přistoupil ke svátostem.

Pokud vím, Žebětín je Vaše první farnost, kterou máte na starosti pouze sám. Jaké věci považujete za důležité a na co se chcete zaměřit?

Chtěl bych více otevřít lidem prostor na faře. Díky Bohu a ochotným lidem je v tuto chvíli již funkční farní sál, kde by se měly konat katecheze, setkávání a farní kavárna. Dále považuji za důležité zaměřit se na děti a mládež – ve farnosti od adventu zavádíme mše svaté určené zejména pro rodiny s dětmi. Pak bych moc rád více propojil žebětínskou a kohoutovickou část farnosti – minimálně v tom smyslu, aby bylo silnější povědomí o tom, že jsme jedna farní rodina.

Vašim (velkým) koníčkem je cestování a obliba skandinávských zemí. Které z nich jste už procestoval a co je Vám na nich blízké, co se Vám líbí/nelíbí…

Mimo Islandu jsem byl ve všech skandinávských zemích, i když Dánskem jsem vždycky jen projížděl. Ve Finsku jsem strávil celkem dva a půl roku. Jednoznačně nejkrásnější skandinávskou skutečností je pro mne místní příroda – možná je to tím, že je podobná šumavským kopcům, jezerům, lesům a rašeliništím, krajině utvořené ustupujícím ledovcem, ve které jsem trávil dětství. Skandinávci jsou velmi poctiví, pracovití a ohleduplní. Celý sever Evropy je hodně sekularizovaný – některé průzkumy uvádějí, že Švédsko je možná podobně ateistické jako Česko. Tradiční rodina, která ještě před takovými sto lety byla pro Skandinávce velmi důležitá, je tam, žel Bohu, víceméně v troskách, a měl jsem silný pocit, že hodně lidí tam žije dost osaměle, i přes vysokou kvalitu života a sociálního zajištění. V posledních letech ale Skandinávie prochází velkými změnami díky imigraci – třeba místní katolické církvi přibývá členů a stavějí se nové kostely. V naší helsinské katolické farnosti byly desítky různých národností – Poláci, Italové, Vietnamci, křesťané z Iráku, Sýrie a Filipín. Dvakrát jsem byl na přelomu tisíciletí jako vedoucí na anglickojazyčném katolickém táboře pro děti u jednoho jezera blízko Helsinek a tento zážitek společenství lidí mnoha národů byl pro mne velkým obohacením.

Máte kromě cestování čas i na nějaké jiné osobní zájmy či koníčky?

Hrozně rád čtu, asi až moc, už to ve svém věku pociťuji na zraku… Mimo pěší turistiky rád jezdím na kole a na běžkách. Ale co se času týče, tak čím dál víc pociťuji potřebu trávit ho dostatek v modlitbě – ne že by se mi to příliš dařilo, ale cítím, že je to velmi nutné, mnohem důležitější než vnější činnost. Je to potřeba, abychom si dokázali jako křesťané udržet zdravý odstup od světa, a zároveň ho nepřestali milovat, jako ho miluje Bůh.

Blíží se vánoční svátky. Chtěl byste pozvat naše spoluobčany kromě běžných bohoslužeb na nějakou zvláštní vánoční akci?

Chtěl bych všechny Žebětínské pozvat k zastavení a ztišení se v našem kostele – mimo pravidelných vánočních mší svatých bude kostel otevřen na Štěpána od 14 do 16 hodin, takže se v rámci odpolední procházky můžete třeba s dětmi přijít podívat na jesličky. A na 10. ledna plánujeme vánoční houslový koncert, na kterém vystoupí profesor brněnské konzervatoře Štěpán Graffe se svojí ženou Magdalenou. Zatím je to ale v jednání.

Zejména však přeji všem Žebětínským pokojné Vánoce – ve smyslu nejen poklidu, ale opravdového vnitřního, hlubokého pokoje, který přináší poselství křesťanských Vánoc: Bůh se stal člověkem z lásky k člověku.


Rozhovor připravila paní Michaela Boháčová.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *